Podpořit mladý stromek v jeho budoucnosti můžeme správným povýsadbovým řezem. Jedině tak získá vidinu slibné dlouhověkosti a my radost z dobré úrody a estetického zážitku.
O tom, jak správně zasadit strom, jsem se zmiňoval v předchozím příspěvku. Za stejně důležité považuji i povýsadbový řez, bez kterého by se mladému stromku těžko žilo, o čemž jsem psal v Sedmé generaci.
Když tedy stromek stojí na svém místě ve volné krajině opatřený oplocenkou a přivázaný ke stabilnímu kůlu, poodstupte pár kroků dále a představte si, jak bude vypadat za třicet či sto třicet let. Větvičky, které nyní měří deset nebo patnáct centimetrů, budou za pár desetiletí dlouhé několik metrů s průměrem tří desítek centimetrů. Nebudou překážet při průchodu kolem stromu? Nebudou mít zemědělci či silničáři tendenci tyto mohutné větve uřezat, aby tudy mohly projíždět traktory či kamiony? Pokud nebudeme přemýšlet nad tvarem koruny stoletého stromu ihned po výsadbě, vystavujeme ho fatálním řezům z důvodu „bezpečnosti“. Přitom každý řez, způsobující ránu větší než 5—10 cm, vede ke zdravotním následkům, s nimiž se strom už nedokáže vyrovnat (žádné mazací mastičky rozhodně nepomohou) a během dalších několika let tudíž umírá.
Za ideální platí založit tři kosterní větve do různých stran a ponechat terminální výhon — tedy ten, který směřuje k nebi; ten se v žádném případě nesmí celý odstranit a jeho vrchol musí být vždy nejvyšším bodem celé koruny.
Když tedy vybereme tři větvičky, kterým předurčíme silnou budoucnost, ostatní ostrými sadařskými nůžkami odstraníme. Dané tři větve po výsadbě zakrátíme tak, aby dosahovaly přibližně stejné výšky, a terminál zakrátíme, aby jeho vrchol převyšoval větve o 15—30 centimetrů.
Tento radikální řez ihned po výsadbě stromkům prospěje, protože při vyorání ve školce přijde o více než 70 % kořenů, a tudíž by na jaře nezvládl vyživit nadzemní část. Potřebujeme jej tedy podpořit v růstu. Každý řez totiž způsobuje následný růst (bylo by chybou myslet si, že řezem strom zmenšíme), což v prvních pěti letech života stromu chceme. Díky radikálnímu řezu se stromu podaří dobře zakořenit a ony námi zvolené tři kosterní větve zesílí. Nebudeme se tak muset za dvacet let dívat na oprotézované stromy, které sice nesou deset dlouhých větví obsypaných ovocem, ale jednak je samy neudrží, jednak jejich ovoce nemá tak dobrou cukernatost. Proč? Protože poměr mezi listovou plochou (která strom i jeho plody vyživuje) a počtem plodů není v rovnováze.
Neuvěřitelné patvary, které vídáme na současných zahrádkách, nemají se zdravě založenou korunou nic společného. V šedesátých či sedmdesátých letech minulého století se začal prosazovat princip „čím víc větví a čím delších, tím lepší“. Opak je pravdou. Stromu, kterému odstraníme terminál, způsobíme rozvrácení hormonální rovnováhy — nejvýše položený pupen terminálu totiž potlačuje a reguluje růst podřazených větví. Každá další větev tudíž chce funkci terminálu nahradit, což způsobí jejich rychlý růst. Nedostatečně stabilní a silné větve později neudrží plody a musejí se vzájemně podpírat, aby se nezlomily. O estetickém vzhledu těchto „stromů-smetáků“ nemluvě.
V praxi se člověk setká s mnoha situacemi a jen těžko bych je zde teď dokázal všechny popsat. Někdy má sazenice terminální výhon zlomený, někdy se jedná pouze o špičák, u kterého budeme korunu vytvářet až v dalším roce a podobně. Každopádně zde alespoň tři situace správného povýsadbového řezu.
Plánujete řez?
Projděte si moje videokurzy, abyste jej udělali správně.
